V košíku za 0,- KčObchodní podmínky

Karel Bělina vypráví jak vznikala děčínská ferrata

V Děčíně je opět po zimě otevřená Via Ferrata, oficiálně se tak stalo 29. března. Ferrata vznikala od roku 2012, slavnostně byla poprvé otevřená v loňském roce a od té doby si našla spoustu příznivců a nové stále láká další. Za několik měsíců loňského roku ji vyzkoušelo tisíce lezců!

Děčínská Ferrata je unikátní tím, že se nachází přímo v centru města. Autorem cest je KAREL BĚLINA, česká horolezecká ikona, která má za sebou více než 5 tisíc prvovýstupů, což je nejvíce v České republice a i v celé Evropě! Karel je ve svých šedesáti osmi letech stále lezecky aktivní, doma ho jen tak nenajdete. Zda Karel vůbec odpočívá, kde bere elán, zda se bojí ve skalách a jak vznikají ferratové cesty se dočtete níže.

  • Ferrata v Děčíně vznikala od roku 2012, dokončená byla v loňském roce. Jak dlouho trvalo, než se od plánu přistoupilo k samotné realizaci? Jak samotný plán vzniknul?

S nápadem přišel Jindra Hudeček. Když jsem se tam po několikáté přijel podívat a viděl to zarostlé, říkal jsem si hrůza! Nelíbilo se mi to, fakt se mi to nelíbilo, tak jsem odjel. Ale potom mi to nedalo, vyjel jsem nahoru a pověsil tam lano a slanil se do toho. Já jsem každý směr udělal z lezecké pozice, že jsem lezl a vždycky jsem si sprejem udělal malinkou tečku, kde by mohl být hák a potom jsem třeba narazil na nějaké ty volný kameny, tak jsem se tomu musel pochopitelně vyhnout. No a takhle jsem to tam tvořil

  • Kolik doposavad stála ferrata?

Původní ferrata stála 300 tis. korun, což bylo s materiálem, s prací, se vším dohromady.

  • Na začátku bylo pět tras, nyní jich je 12 a připravována je další cesta. Co vše je ještě v plánu?

První verze byla, že se udělají dva směry, já jsem to rozšířil na pět, Jindra (pozn.: Hudeček) říká: Karle, ty jedeš! Ty přijdeš pod skálu a už to tam mydlíš jak Baťa cvičky!" Když jsem přišel pod skálu, prvovýstup jsem dělal zprava doleva a skončil jsem zase až za rohem. Potom mi to nestačilo, říkal jsem si, že ještě něco přidělám. Tak jsem to tak všelijak koumal... Já jsem se prostě do toho dal, tak to musím udělat. A já do toho lezení vkládám fakt všechno, já to mám rád...

  • Kolik tedy plánuješ celkem cest?

Já teď dodělám tyhle dva směry, což je 14. Na jednom směru už mám kramle, jestli sis všimla. Ten druhý směr je otečkovaný zeleně, takže tyhle dva směry chci dokončit (pozn.: tyto dva směry jsou již dokončené, jedná se o Via Ferrata Rock Empire a Via Ferrata Memento HTW)

  • A pak ještě nějaké další trasy?

Pak uvidíme, v levoboku jsou ještě takové převisy, tak to bych tam udělal nějaký lepší směr. Ono by to šlo, že by se lezlo po hákách do kopce, jištěné lanem. To ještě v budoucnu.

  • Podle čeho cesty dostávají jméno? Původ Karlova mostu je zřejmý, ale jak se zrodí třeba Spolčení hlupců, Tichá tolerance nebo Hladový poutník?

Spolčení hlupců je jednoduché, zrovna tak jako ta via ferrata Cesta do Nebíčka nebo Tichá tolerance, via ferrata Do Nebíčka vymyslel úřad, Tichou toleranci já, Spolčení hlupců je kniha od Johna Kennedy Toole, ale to s tím nemá nic společného. Mě se hlavně líbil ten název. Hladový poutník, to jsem tam takhle jednou lezl a už jsem měl hlad jako blbec a říkal jsem si, že už opravdu musím někam něco jít sníst.

  • Nová je i cesta Karlův most, cesta je zhruba v šedesátimetrové výšce a údajně na ni může pouze jeden. Je vhodná i pro děti?

Určitě je vhodná i pro děti. Háky na nohy jsou dané do chemické kotvy a zabudované půl metru ve zdi. Cesta samozřejmě prošla testovacími zkouškami, mimojiné přijel i bagr, ten táhl čtyři tuny. Jsou tam dvě lana pro ruce a pro sety, pochopitelně, a ten člověk jde a takhle kráčí po tom laně. Je to bezpečný.

  • A co ostatní cesty, jaké máš doporučení ohledně bezpečnosti?

Já třeba potkávám lidi, které tam lezou a vynechávaj některé úseky. Jdou a ani si ten set nezapnou, což je teda průšvih, protože můžeš spadnout třeba i na schodech, uklouznout. I na každém úřadu máš zábradlí. To tam musí být. Lano je tam proto, že zaprvé je to majetek úřadu, za druhé, kdyby na těch schodech někdo sklouznul, tak spadne až na zem před stůl. Terasa je široká, ale člověk by to měl mít cvaklé a prostě si popojít na ten konec a tam se přecvaknout do dalšího směru.

  • Karle, lezeš už víc jak půl století, jaký spatřuješ rozdíl mezi odlišnými lezeckými generacemi?

No tak dneska se leze úplně jinak, dříve se třeba dobíralo u kruhu nebo na štandech, teď lidi mají 80 metrů dlouhé lano a leze pořád, dokud to jde. Dneska to lezení jde hodně kupředu, takže, když vidíš na stěně, co tam ty kluci vyvádějí, tak to je úplně něco jiného, to dřív vůbec nebylo.

  • Máš někdy strach na skále? Já jsem slyšela, že jsi měl strach na Vose (pozn.: Karlův první jištěný lezecký výstup v roce 63)

No tak to jsem byl nováček.

  • A teď? Máš vůbec ještě strach, když teď lezeš?

Strach mám třeba v horách, když začne bouřka a to je velmi nebezpečné a hlavně, když jseš na ferratě, tak vůbec! To prostě musíš někam zdrhnout, někam se schovat. Tam jsou ta železná lana a to je opravdu nebezpečné i pro horolezce, kteří jdou s batohem, tam máš plno "vercajku", hlavně kovového. Tak mám strach z bouřky, to je dost nebezpečné. Jinak z lezení ne, tam si nějak poradíš, tam to nějak vyřešíš...

  • Kde bereš elán? Odpočíváš taky někdy?

Taky odpočívám. Mě to prostě strašně baví a mám z toho radost. Když teď vytvořím směr a najednou vidím lidi, že tam lezou, že jdou třeba i děti...Tak z toho mám takovou radost, to mě potěší a moc se mi líbí, že tam lidi prostě jdou a pak ti to i pochválejí, řeknou: Karle, je to dobrý! Nebo třeba napíšou do knihy. Posledně jsem přilezl na ferratu a tam se objevila deska DĚKUJEME KARLE, tak jsem pátral, kdo to sem dal. Nevypátral jsem to. Až snad za půl roku jsem to zjistil, byl jsem překvapený, říkal si, to je výborný, prostě paráda! Dal to tam Karel Martínek.

  • Co tvoje paní, má vždy pro tvoje výlety pochopení?

A tak jo, ona leze se mnou, jezdíme spolu do Dolomit. Teď jedeme zase do Brenty, já se tam znám s chatařem, on nám vyveze věci nahoru. Budeme asi ve stanu pod chatou, protože to je tam povolený, jedno místo na stan. Ale tam málokdo stanuje, protože ty lidi spí na chatě, každý tady má prkenici a ty tam vláčíš konzervy a všechno možný. A s chatařem- vždycky mu vezu Bechera… Je to dobrý, my lezem spolu!

  • Jak je to s tvým přístupem k lidem? Ve skalách se musíš na parťáka spolehnout. Jak to máš v běžném životě?

Je dobré mít parťáka, na kterého je spolehnutí, to je důležitá věc v horách, protože tam to bez toho nejde.

  • A jak v běžném životě?

Na Mílu (manželka, pozn.) se můžu spolehnout, ta mě vždycky podporovala ve všem i v té ferratě. Taky mi kolikrát vynadala, že je to hrozné, že tam jsem pořád. A já říkám, co mám jiného dělat, když jsem v důchodu? Já už nemusím do práce…

  • Máš nějaká nesplněná přání? Čeho by si chtěl ještě dosáhnout?

Já si vždycky něco naplánuju už v zimě, přijedu tam a to přání se mi vždycky splní, protože to mám promyšlené, prostudované. Mám doma řadu nakoupených průvodců, knih. A pokud to nezhatí počasí třeba úplně tak, že se nadá lízt, vždycky se mi to nějak splní.

  • Jaké je tvé životní motto?

No já vlastně nic jiného dělat nemůžu než lízt…

  • Jaké byly tvoje lezecké začátky? Na kterou cestu nikdy nezapomeneš? 

Já si lezecké začátky pamatuju, třeba že jsem v roce 63, 24. srpna jel do Roklice a tam si pamatuju všechny výstupy, které jsme lezli. Dál si to člověk nepamatuje, ale ten začátek ano. Potom jsem byl přidělený Jardovi Budínovi a bratřím Kolínkovým, dá se říct, že to byli takoví moji učitelé, instruktoři.

  • Na kterou cestu, místo nezapomeneš? Kdybys měl jmenovat jednu…

Já hlavně na ty prvovýstupy, těch mám pět tisíc.

  • A to je historicky nejvíc v České republice, jsem slyšela…

Oni to nějak Němci hodnotili, kdo má nejvíc prvovýstupů, tak jsem prý na prvním místě i v Evropě.

  • I v Evropě? To je nádhera!

No, prý mám nejvíc prvovýstupů, protože pět tisíc asi opravdu nemá nikdo, jsou za mnou kluci, kteří mají dva tisíce, to je třeba Martínek od Mělníka a potom je to Standa Lukavský z Adršpachu…

  • To tak je z mé strany asi vše, děkuji moc, Karle!

Fotky: Archív Karla Běliny, Jiří Hovorka, Pižlovi

Rozhovor: Martina