Nacházíte se na: Česky » Climbing Team » Marek Holeček » Zápisník z expedice Klättermusen NEW DECISION
Marek Holeček - Zápisník z expedice Klättermusen NEW DECISION
Prosvištím v rychlosti startovací údaje, jelikož nic zábavného, ani převratného zatím nikdy nepřinesly a jsou v podstatě běžnou a zároveň nudnou kaší každé výpravy. Nestačí, že ubírají čas, peníze a cuchají nervy všem účastníkům, ale ani v náznaku se zatím neobjevil paprsek naděje, že by se někdo zabýval nápravou a nabídl průlet časem a dal tak třeba k dispozici cestovní průkaz, který by měl na štítku:
„Praha - přímá linka s konečnou zastávkou v BaseCampu u velkého šutru. Pohodlně se prosím usaďte, zavřete oči, za chvilinku jste tam…“
Ať chcete, nebo ne, musíte mi dát za pravdu. Jelikož od momentu, kdy vás posadí do hliníkové roury paluby letadla, které vás přenese ze starého kontinentu na bláznivou planetu „OZ“, až do chvíle posledního kroku na ledovci Abruzzi, uplyne mučivě bolestivých čtrnáct dní.
Jak říkám: „Na dvacáté první století je transport stále na úrovni pravěku.“
Sice je možná pětkrát rychlejší, než za mého pra-pra-dědy, kde převládaly koňské povozy, které vystřídaly dnešní proudové motory. V každém případě je šidítko v podobě piva, nebo jiného chlastu pro povinnou auto-anestézii pro mě nezbytnou nutností… Abych se po cestě nezbláznil.
Odměnou za všechno nelidské strádání, které provází přesun z bodu „a“ do místa „x“ je můj vyhaslý pohled tváří v tvář ledového obra.
Stojím pod osmitisícovým Gasherbrumem, naprosto fyzicky odvařený a duševně znechucený. A to se mám na kopci začít o něco snažit ... blbost, chci domů a hned teď!
Tuto chvíli přesně vystihl Zdeněk. Bohužel pro vás, to nelze nikterak zjemnit, nehledě k tomu, že nehodlám vypustit či obměnit jediné písmenko, které z něj vypadlo.
Nic nevystihuje lépe psychické zhroucení dotyčného jedince. Na obranu hledám zastání u těch, kterým byl souzen stejně nemilosrdný osud, projít úsek Baltoro tam a zpět, více jak jednou v životě.
V mém a Zdendově případě, se jedná o páté kolečko, tak zvaného „treku“, který prý patří do pokladnice krás naší planety. Já tomu přiděluji jediný, výstižný, zcela odpovídající přívlastek - „TORTURA!“
„Batoh dopadá s dusotem na šutry, doprovázený nepříjemným rachotem zahozených hůlek a vzápětí vedle nich, téměř bez brzdění padá postava. Z pod čepice, která chrání před kousavým sluncem a ze rtů seschlých z nedostatku vody vyjde temným hlasem zamručení:
„Mrdáám Baltorooo…“
Úvod je za námi:
„Vítejte v BéCéčku pod Gašem…“
Dvoukilometrové monumenty Great Tranga, pokaždé znehybní
můj pohled svou elegantní a dokonalou žulovou nádherou…
21. - 30. 7. 2009 - Intermezzo
Máme se Zdeňkem za sebou několikadenní aklimatizaci, zakončenou dvěma dny poflakování ve více jak 7000 metrech v sedle nad japonským kuloárem. Vracíme se dolů.
Po cestě do BéCéčka potkáváme naše kluky: Lišina, Trávu, Dawa, Kubu, Kamílka a Jarouška. Také oni se už prohryzávají vzhůru. Sice o malounko pomaleji než my, jelikož si zároveň zásobují tři postupové tábory, na této nejčastěji používané cestě k vršku Géčka, udělané japonskou expedicí před dvaceti lety.
Nicméně v těchto začátcích nám všem jde o stejný cíl, díky pobytu ve výšce nakoupit co největší množství červených krvinek.
Oproti léty zažitým rituálům nám počasí hraje do not. Ano, jsme až na úplném konci karakoramské lezecké sezóny. Většina expedic již odjela, nebo v několika nejbližších dnech končí.
Právě na tento termín jsem ukecal všech sedm „members“, kteří svěřili své osudy mému velení.
Pokud mi to nevyjde, je pravděpodobné, že budu postupně rozřezáván na nudličky a předhazován havranům poletujícím s hladovým zobákem nad ledovcem. Hnusná představa. Stejně je lepší snášet riziko sežrání, než se nechat zasypávat sněhem. Což bývá v posledních letech častým zvykem uprostřed pákistánského léta.
Není na co se vymlouvat a nezbývá než nabalit věci. Tato procedura se neobejde bez obligátního klení a kopání do hromady navršených krámů, které značně objemově převyšují batoh o velikosti padesát litrů, co poneseme na zádech. Zkuste si tu beznadějnou situaci představit.
Nad rozeklaným osmisetmetrovým ledovcem, startující přímo od stanů BaseCampu, se tlačí k oblakům více jak dvoukilometrová jihozápadní stěna Gašebrumu. Dejme tomu, že při tom hrůzostrašném pohledu, máte stále chuť a odvahu té obludě vylézt na vršek, který lehce přesahuje hranici osmi tisíc.
S jistotou můžete na stranu protivenství připočíst, že chcete lézt neznámou novou cestou a pouze ve dvou lidech. Aby toho nebylo málo, je téměř naprostá jistota, že nikde v ledoskalní stěně nenajdete rozumné místo pro postavení stanu. Nic moc vyhlídka na několik příštích dnů s mrazivými bivaky.
Nechme ale zatím strašáky tam, kde číhají, jinak bychom se nikdy neodlepili od země.
Balím a vše „nepotřebné“ odhazuji za záda. První redukce objemu a váhy je „vychytávka“ v podobě závěsného bivakovacího pytle od Pavlíka, kamaráda zvaného „Kořala“.
„Co vyhodit dál…“
Teploty se přes den bez problémů pohybují kolem dvaceti stupňů a téměř jak mávnutím proutku se dokážou přetočit do stejné, ale záporné hodnoty.
Je to jasný, tlustá péřovka neboli kámoška pro chladivé dny, zůstává díky své objemné solidnosti dole, pak tohle, nebo támhleto, „jebho“ už to letí vzduchem daleko ode mě a pokračuji dál v rozjeté krasojízdě.
Ať budeme při lezení seberychlejší, musíme počítat s jídlem včetně vaření, na minimálně šest dní. No a ještě nezapomenout připočíst spacák nebo „matroš“ na jištění a spoustu drobností typu čelovka, kamera a tak dále...
Věcí citelně ubylo. Druhé kolo síta mě stejně nemine. Začínám opět chytat nerva:
„Tak mi kurňa, někdo poraďte, jak mám všechno narvat do toho svinsky malého batůžku!“
Vraťme se ale k samotnému našemu účinkování, které na nás čeká v průběhu výstupu.
Linie průstupu je detailně uložena v mé paměti, už od doby expedice s Honzíkem Doudlebským, při našem pokusu o Gaš III před třemi roky. Tehdy jsem měl tuny času při čekání na umoudření počasí, vysledovat všechna slabá místa, kudy by mohla hora bez povšimnutí a samo sebou s notnou dávkou blahosklonnosti, propustit naše těla vzhůru.
Logický směr se táhne zleva, od úpatí, velice strmým zářezem, až do výrazného sedélka v poslední třetině jihozápadní stěny.
Dostat se na něj bude první neznámou a klíčem k průstupu dál.
Další schovaný otazník čeká, až těsně pod vrškem, kde esíčkovitý sifon skály a sněhu, tvoří vstupní bránu k vrcholu.
V případě průšvihu je vršek „zároveň a bohužel“, jediná rozumná ústupová cesta z tohoto kopce.
31. 7. 2009 - Jdeme na to...
Přes saťák dostáváme poslední informace o počasí.
„Pět dní pěkně „beze srážek“, nahoře kolem osmi a půl… vichr do 30 m,“ ozývá se hlas z reproduktorku miniaturní krabičky.
„Toho jsem se bál, budeme muset vyrazit, chce se ti?“ dívám se na souputníka několika příštích dnů.
Zdeněk si ještě víc utáhne, již beztak malý otvor ve spacáku, ze kterého je vidět pouze jeho nos a pronese svižné a zřetelné:
„Neee...!
Je jedna hodina ráno a kosa je jak v psírně. Proplétáme se mezi gigantickými trhlinami a po dvou hodinách stojíme pod nástupem do ledového žlabu.
“Potěš pánbůh, to je skluzavka, snad na nás ze shora něco nepošlou.“
Vyledněný šedesátistupňový svah s tenkou vrstvou sněhu lezeme souběžně. Podmínky jsou prostě „éňo-ňůňo“.
Nad hlavou nám pomalu rozsvěcují a okolní štíty začínají postupně, jeden po druhém, vylézat z nočního zakletí. Tupá nádeničina pokračuje až do odpoledních hodin.
Mám dost. Jsem naprosto utahaný. Přeci jenom mlátit třináct hodin kolem sebe cepíny a kopat do ledu mačkami je až až. Nastává okamžik hledání místa pro bivak.
Strmost kopce nenabízí nic, co by alespoň zdánlivě připomínalo poličku, nebo kousíček mírnějšího sklonu pro ukotvení žďáráku. Jediné místo kam lze zalézt, je vysutý sérak s „rozšklebeně hladovými“ ústy.
„Tak tam se mi fakt „kurva“ nechce.“
Bohužel jediné místo na přespání je právě v této ledové díře.
„Fuuj.“
Představa, jak ležím rozmačkaný pod tunami zmrzlých kvádrů je nic moc. Sbírám vnitřní sílu a hurá s chutí dovnitř.
Následující ráno přidá stráň pár úhlových stupňů navíc, pro vylepšení již tak velkolepé expozice, otevírající se pod našima nohama něco přes kilometr do ztracena.
O těchto místech, vloni, napsal Valerij Babanov led 80° a pak si zdrhnul přes levé sedlo do západní vrcholové pyramidy, kde se napojil na původní Jugoslávkou cestu.
Já tluču dál své zbraně přímým směrem pod skalní hradbu ústící do sedla v 7400 m. Tenounké ledové žlábky nekladou výrazný odpor, ale blížím se ke skalnímu prahu kde tuším průšvih.
„Zdeňku, tady tě doberu, je třeba dávat velkého bacha, budou se dít velké věci.“
Jasné jako facka, přesně podle itineráře, skála je rovna sypavému bahnu.
Několik zoufalých kroků podobných rychlému protočení nohou nad mizející horninou, jak z komiksového Micky Mouse.
Sprška sněhu a kamení proletěla Zdeňkovi nad hlavou. Nejspíš ho některé projektily zasáhly, ale jeho stoický pohled nedává nic znát.
Dolézám pár metrů pod hřeben.
Dokázali jsme najít novou cestu jak vzhůru. Nedokážu rozlišit, zda je to důvodem k radosti, že jsem našel cestu průstupu, v každém případě máme dnes jednu jistotu - spíme na sedle.
Citelný chlad šířící se světelnou rychlostí ve chvíli, kdy nás poslední paprsky slunce přestanou olizovat, donutí bezodkladně spěchat do šusťákového domečku ve vykopané sněhové jámě.
Začínám vařit několikahodinový maratón, spojený s proléváním našich sušených vnitřností.
Zdendovi začíná být zle.
Přikládám to výšce a nedostatku vody. Nechávám ho spát a stále vařím jak zběsilý. Jednou přitom usínám a katastrofa je málem úplná. Zírám jak plamen vařiče se pouští do batohu a jak se vylitý ešák válí někde u mých nohou.
„Ksakru, jebat to...“
Pokaždé, když rozpustím sníh, tak vzbudím parťáka a dáváme si hodokvas uskromněný v čajový dýchánek.
K ránu konečně také usínám.